06ZSK

Rybova lavička

ZÁKLADNÍ ŠKOLA JAKUBA JANA RYBY

v době Rybově podmáčené a bažinaté louky v nivě Podzámeckého rybníka za hranicemi města

Základní škola pro děti z Rožmitála a okolních obcí nese ve svém názvu Rybovo jméno od roku 1965. Každý rok v říjnu pořádá pro žáky a rodiče lampionový pochod k jeho mohyle nad Voltuší. Mezi partnery školy patří Základní umělecká škola Jakuba Jana Ryby Rožmitál pod Třemšínem, která sídlí v budově bývalé obecné školy na Náměstí.

Právě odtud se základní devítiletá škola v roce 1964 přestěhovala do budov postavených na zelené louce na místě pastvin, luk a zahrad v blízkosti zrušených městských jatek v dnešní Komenského ulici. 

Celý areál prošel v letech 2000 - 2003 rozsáhlou rekonstrukcí. Tvoří ho pavilony 1. stupně, 2. stupně, dvě tělocvičny a budovy bývalé mateřské školy, kde jsou umístěny první třídy a školní družina, nově zrekonstruovaná víceúčelová sportovní plocha s umělým povrchem, sportovní hřiště s umělým povrchem, běžecká dráha a sektory pro skok daleký a vrh koulí. Hřiště i obě tělocvičny využívají jak žáci základní a speciální základní školy, tak i členové místní tělovýchovné jednoty a veřejnost.

Kapacita školy je 600 žáků, v současné době škola vzdělává přibližně 475 žáků. Žáci využívají 35 učeben, z nichž je asi polovina odborných. Od roku 2010 se škola pyšní mezinárodním titulem Ekoškola. Od školního roku 2023/2024 je členem Sítě přidružených škol UNESCO. 

Vskutku symbolicky ústí ulice Komenského do ulice Rybovy, jež je historicky nejdelší rožmitálskou ulicí a spojuje centrum města s farním kostelem ve Starém Rožmitále. 

Ulicí Komenského dospějeme kolem stadionu až k Sadoňskému rybníku. Historická osada Sadonice se rozkládala v místech dnešního vlakového nádraží a jeho bezprostředního okolí a náležela ke starorožmitálské faře. Nejpozději v 17. století zanikla a její území bylo administrativně přičleněno k Rožmitálu. Na místě původní vsi vznikl panský dvůr zaměřený na chov ovcí a lokalitě se začalo říkat Ovčín.

Po břehu Sadoňského rybníka vedla část Uhelné cesty, po níž se v 19. století sváželo dřevěné uhlí z milířů z rozsáhlých brdských lesů pro potřeby zpracování železné rudy v okolních železárnách, hutích a kovárnách.

A právě tento rybník zmiňuje Jakub Jan Ryba ve školním deníku. Často porušovaný zákaz koupání na veřejných znečištěných a nebezpečných místech i špína, v níž děti často setrvávaly, ho přiměly k sepsání pravidel koupání. Povolil ho žákům jedenkrát týdně právě v Sadoňském rybníce, kde byla podle jeho zápisu "čistá a čerstvá voda". Vše probíhalo pod dozorem učitele nebo jeho pomocníka, čímž se zabránilo nebezpečí a nepořádku. 

Podmínky k životu i vzdělávání na přelomu 18. a 19. století si jen těžko dokážeme představit. Tehdejší triviální školy měly jednu až dvě třídy a na venkově často sídlily v prostorově i hygienicky nevyhovujících stavbách. Navzdory nepřízni počasí i mnohdy značné vzdálenosti docházely děti do školy pěšky, musely čelit odporu rodičů ke školní docházce a mimo to těžce pracovat.

I přes nesrovnatelné podmínky se však dnešní školství potýká s řadou problémů, ne nepodobných těm, jimž zde čelil už Ryba před více než dvěma staletími. Jeho osobní příklad je pro nás nedostižným vzorem ryzího charakteru, pevné vůle, pracovitosti, houževnatosti, píle, vytrvalosti, obětavosti a úcty ke vzdělání a morálním hodnotám, které dnešnímu světu tolik chybějí.